Fráňa - Bouřky a duhy

tajně ho miluju, tajně to neví . jeho knihy jsou nádherné, jsou to dary . Ta úcta , ach .

.... nějaká nemístně směšná nálada i grimasa . Mé srdce se ubíralo vpřed, dojaté a zbožné, ale má myšlenka se za ním opičila směšnými posunky . Nejprve jsem byl překvapen. Ale pak jsem mávl rukou a moje ústa roztáhla se zároveň k nějakému šaškovskému širokému úsměvu. Patřilo to prostě k mé pošetilosti a já měl svou pošetilost rád . I to, že mi tlouklo srdce, patřilo k mé pošetilosti .
                                                           ___________
      
....Došli jsme k hájku a usedli na lavičku. Před námi jediný ohromný úsměv světla nad oddanou, štědrou hlínou; kdosi silný a krásný, jenž se za odcházejícím dívá s žehnáním, tak tu ležel podzimní kraj před námi,
posílaje námi, posílaje nám po váncích vůně své chladnoucí krve  ..........
...........mlčeli jsme dlouhou chvíli. Ida hleděla k městu .

Komentáře

Oblíbené příspěvky